Moc jsme se na hříbátko těšili a nechtěli nic zanedbat...ale..necelé dva měsíce před termínem ohřebení Hamirky..

Z počátku to vypadalo jako kolika, i když jsme byli přesvědčeni, že Hamira "koliková není" a moc se nám to nepozdávalo, hned za prvních příznaků - válení , hrabání, nervozita jsme volali našeho veterináře,.. přijel během pár minut..

Hamirka dostala utišující léky, vet ji důkladně prohlídl a dál jsme měli její chování pozorovat my a informovat veta..

Když její bolesti neustávaly, volali jsme veta, ten znovu přijel..Vzájemně jsme se zozhodli odvést Hamirku na veterinární kliniku pana veterináře do Petřvaldu, aby ji mohl nepřetržitě sledovat.. předběžně jsme se museli domluvit jak postupovat při dalších komplikacích..Dohodli jsme se..

Den na to mi pan doktor volal, že musí jednat,.. že se stav Hamiry zhoršil, že bude dělat co je v jeho silách a že mi dá vědět co a jak..

ta noc byla.. vlastně jako by nebyla..

Brzy k ránu jsem se dočkala verdiktu..Hamirka prodělala torzi dělohy, tzn. že pravděpodobně při válení, si pohla se hříbátkem, popřípadě si přiskřípla placentu, apod. Podotýkám, že vše píšu lajtsky.. Panu veterináři a jeho týmu se podařilo vrátit hříbátko v placentě zpět do správné polohy. Jestli si to umíte představit, já tedy ne.. Pět lidí ji přispanou válelo po dvoře, jeden veterinář se snažil pootočit hříbe zevnitř, druhý pak zvenku..

Podařilo se, čest jejich práci!

Hamira se po pár dnech vrátila domů a my byli šťastní a vážili si našeho štěstí, naše radost však trvala jen pár dní..

A brzy se vše  změnilo.. výtok z dělohy nenaznačoval nic dobrého a my hned volali veterináře. 

Po důkladném vyšetření veterinář zjistil, že "se Hamira otevíra" a tudíž se chystá rodit, zdálo se taky že se hříbátko nehýbá a může být mrtvé..

Bylo zapotřebí jednat.. Bylo jisté že za pár hodin kobylka hříbě vyzmetá. Museli jsme jednat., nechat tomu volný průběh, riskovat život Hamiry?....

Neumím popsat jaké to bylo, rozhodnout se, udělat to.. Hříbátlo bylo živé, snažilo se vstát,..věřte mi, bylo to neskutečné,..ještě dnes to bolí jako tenkrát..

Veterinář ho chtěl uspat, já s Hamirkou chodila opodál, Herošek všemu přihlížel z výběhu a řechtal,..Já, máma, my..nemohli jsme mu nedát šanci, měl takovou vervu..

Vet mu dával šanci 1 % , druhý jeho spolupracovník - veterinář 5 %.. museli jsme koupit elektronickou deku (což bylo to nejmenší co jsme měli udělat), sehnat mlezivo.. Neměli jsme štěstí, v tom období v našem okolí narozená hříbátka už měla 14 dní a více (jejich maminy už prvopočáteční mlezivo neprodukovala). Velký dík ( vážím si toho a nikdy na tento velký čin, který nám dal šanci nezapomenu) patří Jarušce Škrobákové, mojí spolužačce ze střední, která během pár hodin pro prcka sehnala a dovezla nám mlezivo..

Podle veta nebude mít hříbě sací reflex, nebude moct vylučovat, Hamiře se nespustí mléko..

Zázrak se stal.. hříbě mlezivo ze stříkačky krásně vysálo, i se nám pokadilo,.. Když jsme objeli všechny koňaře v okolí a nesehnali skoro nic..(kobylky se nechtějí dát podojit, drží si svoje mléčko pro svá hříbátka), hříbátko jsme sice měli na vyhřívané dece, koupili jsme i sunar, ale...neměli jsme tak důležité koňské mléko, propadli jsme v beznaděj..Šla jsem do výběhu za Hamirou, která zrovna odpočívala a naklonila se k ní..

Uviděla jsem na jením vemínku kapku, malou čirou kapku, která nemusela znamenat vůbec nic, ale zároveň mohla znamenat strašně moc.. A taky znamenala.. Hamirce se jako zázrakem spustilo mléko,..hned jsem volala veterináři..Nechtěl moc věřit, ..ale uvěřil .-) pro zánět který ale Hamira prodělala bylo nutné oddojit 1,5 litu. Nevěřili byjste jak je to moc. Nám se to ale podařilo a další mléko jsme pak mohli hříbátku podávat..

Řechtala vždy když jsem k ní přišla, ať bylo ráno nebo noc, hříbátko mě pak vítalo stejným způsobem když jsem si hrála na PPL-ku, a ještě za tepla mu od mámy mlíčko podávala. Byli oba dva skvělí a ani jeden z nich mě nezklamal..byli vždy připraveni a moji vervu mi opláceli tisícinásobně, malý pil, Hamirka se ochotně nechávala podojit a s každou dávkou pro prcka mě doprovázela až k místu kde jsme jej zahřívali.

Příroda si to ale udělala posvém a nehezké předpovědi veterináře se i přes usílí všech naplnily,..

Byl to nádherný, silný hřebeček, isabel, měl šňupku po Hamirce, a kukuč po tátovi, měl tři bílá kopýtka, jedno tmavé,..byl s námi jen dva dny, ale dal nám toho tolik, že navždycky zůstane v našich srdcích a navždy bude nezapomenutelným článkem našeho rančíku.. Jmenoval se Štístko.. Mrzí mě, že jsme to nedokázali, chtěla bych ti Štístko říct.. ..promiň, ale bylo by to stejně strašně málo..

Děkuju Hamirce, že nám dala šanci a Štístkovi za jeho sílu a statečnost..